Co se skrývá za plakátem: „Den mládeže“

U příležitosti Dne Leopoldova parku 10. září 2022 uspořádal Dům evropských dějin zvláštní prohlídky k výstavě Když zdi mluví!. Návštěvníci měli možnost zhlédnout výstavu v doprovodu umělců z Ukrajiny, Rumunska a Slovinska, kteří sami patří k autorům vystavených děl. Přečtěte si příběh jejich plakátu...

Eda Čufer

Takže jaký příběh se skrývá za tímto poměrně ošklivým plakátem, který vytvořila skupina grafiků s názvem Novi Kolektivizem (Nový kolektivismus) v roce 1987?

Tento plakát se na výlepové plochy jugoslávských měst ve skutečnosti nikdy nedostal. Měl připomínat a oslavovat státní svátek zvaný Dan Mladosti („Den mládeže“), který se slavil na narozeniny jugoslávského vůdce Josipa Broze Tita. Návrh plakátu prošel federálními komisemi, byl vybrán jako nejlepší a jeho realizace byla schválena.

Nicméně záhy poté, co byly výsledky tohoto výběru zveřejněny v jugoslávských médiích, propukl skandál. Noviny totiž otiskly článek nějakého inženýra Grujiče, podle něhož si autoři oficiálně vybraného a schváleného plakátu vypůjčili motiv z obrazu nacistické propagandy, který pod názvem Třetí říše vytvořil v roce 1937 Richard Klein. Vypůjčeným motivem je samozřejmě ten ošklivý nahý muž uprostřed, zatímco nacistické symboly, které byly také součástí původního německého obrazu, byly na plakátu nahrazeny symboly socialistické Jugoslávie: německou orlici nahradila holubice (symbol míru), nacistickou vlajku se svastikou jugoslávská vlajka s hvězdou a místo nacistického emblému byl dosazen nápis Den mládeže. Grujičův článek vyvolal obrovský rozruch mezi veřejností i politiky a vedl ke zrušení tohoto důležitého a docela pěkného státního svátku, což předznamenalo začátek konce socialistické Jugoslávie. Ta se skutečně roku 1991 rozpadla.

Chceme-li pochopit smysl a význam této události, k níž došlo před 35 lety, musíme se na ni podívat z historické perspektivy. Eric Hobsbawm hovořil o „krátkém dvacátém století“ vtlačeném mezi roky 1917 a 1989, přičemž za hlavní faktory, které toto století utvářely, považoval samozřejmě reálný socialismus a komunismus. Oproti tomu století předcházející označil za „dlouhé 19. století“, které podle něj začalo již rokem 1789 a skončilo až rokem 1914 a jež charakterizuje průmyslová revoluce, kapitalismus a imperialismus.

Jugoslávie, která se na mapě Evropy objevila roku 1918 jako zcela nový stát, byla produktem těchto velkých historických změn. Podle mého názoru se do příběhu tohoto plakátu promítly čtyři různé prvky: za prvé, socialismus a komunismus, za druhé, fašismus a nacismus, dále pak Josip Broz Tito a kolektiv umělců zvaný NSK.

Předpokládám, že každý čtenář má o těchto ideologiích určité povědomí. Přejděme tedy rovnou k Josipu Brozovi Titovi. Tito se proslavil jako vůdce a vojenský velitel v průběhu dvou válek, jež se vedly na území bývalé Jugoslávie: ve válce proti fašistické a nacistické okupaci v letech 1940 až 1945 a v občanské válce proti monarchistickému a kapitalistickému režimu takzvané „první Jugoslávie“. Po vítězství socialismu se stal prezidentem „druhé Jugoslávie“ a v této funkci setrval až do své smrti roku 1980.

Již v roce 1948 odmítl poslušnost Jugoslávie vůči Stalinovi a Sovětskému svazu. Jugoslávie se tak díky jeho nekonformnímu politickému hnutí vydala na ojedinělou cestu vývoje. Na cestu, jež vedla mezi Východem a Západem. Jedním z důsledků Titova rozkolu se Stalinem bylo i opuštění socialistického realismu jako oficiálního uměleckého směru a přijetí modernismu, který byl považován za oficiální umělecký styl specifického jugoslávského socialismu a komunismu.

A nyní pár slov o posledním prvku, který zásadně ovlivnil vznik plakátu: o uměleckém kolektivu NSK. Skupina Novi Kolektivizem (Nový kolektivismus), která je autorem plakátu, je součástí většího kolektivu umělců, který si říkal NSK (Neue Slowenische Kunst). Vznikl roku 1984 ve slovinské Lublani a sdružoval tři různé umělecké skupiny: hudební skupinu Laibach, která působila od roku 1980, skupinu výtvarných umělců Irwin a divadelní skupinu Gledališče sester Scipion Nasice (Divadlo sester Scipio Nasice), které byly obě založeny roku 1983.

Ve snaze seskupit se do jednoho většího celku založili členové těchto tří skupin skupinu čtvrtou. Nazvali ji Novi Kolektivizem (Nový kolektivismus) a její hlavní náplní byl design. Já jsem v roce 1984 patřila k zakládajícím členům divadelní skupiny, takže jsem byla i u zrodu kolektivu NSK. Většina členů NSK se stejně jako já narodila v roce 1961. Představovali jsme generaci, která nezažila 2. světovou válku, fašistickou a nacistickou okupaci ani partyzánské boje komunistů. Minulost jsme vnímali na základě barvitého líčení hrdinských činů komunistů, indoktrinace a propagandy. Byli jsme vychováváni jako pionýři. Byli jsme Titova mládež, která měla budovat zářnou budoucnost pro svou zemi, jež se zrodila díky vítězství ve velkém historickém boji, který si vyžádal obrovské množství obětí. V roce 1980, kdy naše země existovala 42 let a nám bylo kolem dvaceti, odešla většina z nás z venkova do měst, na univerzitu.

Stále ale zůstává otázkou, jak je možné, že právě skupina Novi Kolektivizem zvítězila roku 1987 se svým návrhem v soutěži o nejlepší plakát pro oslavy Dne mládeže. Ten podivný plakát byl nejen ošklivý, ale také anachronický. Musíme si uvědomit, že výrazové prostředky a vizuálně-textové kódy obvykle používané v 80. letech v jugoslávském designu byly modernistické a začínaly přecházet v postmodernu. A právě tvorba NSK byla předzvěstí tohoto přechodu. Ta se již v roce 1987 těšila uznání na kritické i teoretické rovině, a to zejména díky teoretikům takzvané „Lublaňské lacanské školy psychoanalýzy“, která interpretovala díla NSK z psychoanalytického hlediska. Opakovaným a intenzivním využíváním různorodých a často vzájemně si odporujících a neslučitelných vizuálních kódů se skupině NSK dařilo vynášet na povrch skrytý obsah kolektivního povědomí, čímž podněcovala a urychlovala vzájemně nezávislé transformační síly ve společnosti jako celku.

Oslavy nadcházejícího federálního Dne mládeže měla pořádat Slovinská mládežnická organizace (socialistická organizace, která v jednotlivých jugoslávských republikách vychovávala mladé komunisty a v níž bylo povinné členství). Vedení těchto mladých slovinských komunistů vědělo, co dělá, když k účasti na přípravách akce přizvalo NK a NSK. Tato mládežnická organizace úzce spolupracovala se slovinskou komunistickou stranou a Slovinsko, kde působila, se mnohem důrazněji než jiné jugoslávské republiky dožadovalo politických, společenských a kulturních reforem na federální úrovni. Organizace mladých komunistů čerpala z avantgardního radikalismu skupiny NSK, z její umělecké imunity a schopnosti mlžit, pokud jde o obecně přijímané kolektivní narativy. Jejím terčem byli staří komunisté, kteří byli stále u moci. Byli nedůvěřiví k jakémukoli pokusu o vnitřní reformy v zemi a nehodlali se vzdát mýtů o hrdinské minulosti. Členům komise, jež tehdy plakát schválila, se tedy paradoxně docela líbila jeho estetika právě proto, že jim připomínala „staré dobré časy“.

Plakát: Dan mladosti, Novi Kolektivizem (NK) 1987