OBNOVA ROZDĚLENÉHO KONTINENTU
Období po roce 1945: Evropa leží v troskách, zbavená vlivu a rozdělená mezi dvě nepřátelské světové velmoci, Spojené státy americké a Sovětský svaz.
Ze strachu z komunismu se některé západní evropské země vydaly na cestu spolupráce, neboť tak chtěly oslabit nacionalismus a odstranit riziko války.
Ve východní Evropě však osvobození přineslo mnohým pouze nahrazení nacistické tyranie komunistickou diktaturou pod sovětskou nadvládou.
OBNOVA EVROPY
Píše se rok 1945: Evropa je v troskách, její obyvatelé nemají dostatek jídla a paliva a často ani střechu nad hlavou. Lidé zoufale hledají způsoby, jak přežít. Zatím stále fungují válečné přídělové systémy, díky nimž lze získat alespoň potraviny a zboží základní potřeby. Miliony uprchlíků, vyhnanců a vysídlených osob hledají přístřeší a Evropa je do velké míry závislá na vnější pomoci.
Mapa Evropy byla překreslena a celé skupiny obyvatel byly násilně přesunuty. Západní Spojenci souhlasili s posunutím hranic Polska na západ i s připojením pobaltských států k Sovětskému svazu. Změnily se také hranice Itálie, Bulharska, Rumunska, Maďarska a Československa. Území Německa a Rakouska bylo rozděleno na okupační zóny.
STUDENÁ VÁLKA
V letech 1945 až 1949 se mezi bývalými spojenci otevřela propast v nazírání na každou mezinárodní otázku, kdy USA, Velká Británie a Francie stály na jedné straně a Sovětský svaz na straně druhé. Svržením atomových bomb na Japonsko v roce 1945 se USA staly novou globální velmocí. Vývojem vlastní atomové bomby dosáhl v roce 1949 stejného postavení Sovětský svaz.
Znovu se vynořily ostré ideologické rozdíly mezi západními liberálními demokraciemi a východním komunistickým systémem, které zvyšovaly nebezpečí, že vypukne nová světová válka.
Finanční prostředky z Marshallova plánu byly nabídnuty většině zemí západní a východní Evropy. Sovětský svaz však nařídil vládám v zemích pod jeho vlivem nabídku odmítnout, čímž se ještě více prohloubilo rozdělení kontinentu. V době, kdy plán skončil, překonaly všechny přijímající země svou předválečnou hospodářskou úroveň.
Západní i východní blok byl odhodlán prezentovat svůj model společnosti jako ten lepší. Východ se hlásil k myšlence komunismu, který nahradí kapitalismus. Státy měly plánovanou ekonomiku a vládla v nich jediná strana, ale tyto hospodářské a politické znaky byly prezentovány jen jako přechodný krok k beztřídní a nestátní společnosti.
VZNIK SOCIÁLNÍHO STÁTU
V padesátých a šedesátých letech se výrazně zlepšily životní podmínky většiny lidí v celé Evropě. Hospodářský růst a zrod sociálního státu vedl k lepšímu bydlení, vzdělávání, zdravotní péči a sociálním službám.
V západní Evropě šlo veřejné plánování ruku v ruce s obnovou soukromého sektoru. V komunistickém táboře kontrolovaly státní plánované ekonomiky veškeré národní zdroje a podle libovůle zasahovaly do každodenního života občanů. Rozdíly mezi tržním a státním hospodářstvím byly zcela zřejmé.
Plastová židle ve tvaru S, vytvořená dánským návrhářem Vernerem Pantonem, je typickým výrobkem této doby. Také návrháři v komunistických zemích měli chuť předvést své designérské kvality a např. v NDR se poměrně záhy začala vyrábět vlastní východoněmecká židle ve tvaru Z.
V evropském vzdělávacím systému proběhly v této době mimořádně velké změny. Díky vzkvétající ekonomice a sociálnímu zabezpečení vzrostl na všech úrovních objem služeb hrazených státem. Více dětí a mladých lidí tím získalo snazší přístup ke vzdělání, které už nebylo pouze výsadou privilegované menšiny.
Stavěla se satelitní města a velká sídliště podle zásad modernistické architektury. V okolí dopravních uzlů a středisek sociálních služeb se táhly kilometry stejných šedivých cementových bloků Negativní účinky takového extrémního funkcionalismu a drsné estetické normalizace na životy lidí a sociální struktury se ukázaly teprve později.
Křeslo z Eastmanovy zubařské kliniky pro děti je příkladem toho, jak byla zdravotní péče v předválečné Evropě velmi závislá na štědrosti soukromých dárců, jako byl americký podnikatel George Eastman. V 30. letech v Evropě založil a sponzoroval několik zubních klinik, jež byly po válce začleněny do veřejného zdravotnického systému.
Vlastnictví automobilu, dříve výsada bohatých, se nyní stávalo dostupným pro stále více lidí a bylo známkou evropské prosperity. V zemích východního bloku však výroba nebyla schopna uspokojovat poptávku, a proto automobily představovaly luxusní zboží, na něž se někdy čekalo i několik let. Licence na kultovní modely, jako byl např. italský Fiat, se prodávaly do dalších evropských zemí.
MILNÍKY EVROPSKÉ INTEGRACE I
Ovládání východní Evropy Sovětským svazem a vzájemná konfrontace se Spojenými státy americkými po druhé světové válce přináší světu dva nové pojmy – železná opona a studená válka. V západní Evropě se s americkou podporou zvyšují předpoklady pro užší spolupráci.
V západní Evropě, v níž sílí pocit, že se ocitla v pasti mezi dvěma velmocemi, nabývá na popularitě myšlenka sjednocené Evropy. Představa kontinentu jako „třetí síly“ pomalu dláždí cestu intenzivnější přeshraniční spolupráci.
Mají-li existovat „Spojené státy evropské“, jsou zapotřebí konkrétní prvky, jako je cestovní pas a společná měna. Již ve čtyřicátých letech 20. století vedlo v tomto duchu kampaň nezávislé sdružení, které se nazývalo Evropské hnutí, a rozdávalo tzv. evropské pasy a bankovky.
Všimněte si na tomto odlitku železa z roku 1953 nápisu EUROP. Na konci je vynecháno písmeno „E“, které tam patří podle francouzského pravopisu, nebo písmeno „A“, které by tam správně mělo být podle německého, holandského a italského pravopisu. Jde o pozoruhodný příklad kompromisu v srdci nového Evropského společenství uhlí a oceli.
HOLOKAUST V EVROPSKÉ PAMĚTI
Mlčení, neuznání, popření – takový byl přístup k holokaustu, neboli hebrejsky šoa, v poválečném období.
Národy se zoufale snažily opětovně nabýt sebeúctu, a proto potlačovaly pocity viny a spoluviny a utápěly se ve vzpomínkách na vlastní utrpení a strádání. V nových poměrech studené války bylo snazší ignorovat selhání v minulosti.
V dnešní době je však uznání tohoto bezprecedentního zločinu proti lidskosti ústředním tématem diskuse o evropské paměti.
V roce 2001 vytvořila umělkyně Ritula Fränkelová společně se svým manželem Nicholasem Morrisem dílo s názvem Josefův kabát. Tento kabát kdysi patřil Ritulině otci Josefu Fränkelovi, který přežil holokaust.