EVROPA: SVĚTOVÁ VELMOC
19. století bylo revolučním obdobím evropských dějin a dobou velkého přerodu ve všech oblastech života. Lidská a občanská práva, demokracie a nacionalismus, industrializace a systémy volného trhu, to vše ohlašovalo období změn a nových možností.
Na konci století byla Evropa na vrcholu své celosvětové moci. Doutnalo v ní však sociální napětí a mezinárodní řevnivost, které explodovaly v konfliktu na počátku 20. století.
POLITICKÉ ZMĚNY
19. století bylo stoletím revolucí! V celé Evropě se lidé inspirovaní Velkou francouzskou revolucí, která vypukla v roce 1789, bouřili proti vládnoucím vrstvám a bojovali za rozvoj občanských a lidských práv, demokracie a národní nezávislosti.
Z revolučních požadavků se začal formovat nacionalismus, který lidem sliboval větší podíl na demokratickém řízení. Jeho ideologie však měla výlučný charakter, neboť svět měl být rozdělen na národní území obývaná etnicky příbuzným obyvatelstvem. Někteří evropští vizionáři nicméně doufali v dosažení jednoty na celém kontinentu, nikoliv pouze ve vytvoření národních států.
Revolucionáři v celé Evropě protestovali proti výsadám šlechty a tradičnímu uspořádání společnosti. Obzvláště významným historickým milníkem byly revoluce let 1848 a 1849 bojující za rovnoprávnost, sebeurčení a lidská práva, což jsou hodnoty, kterým připisujeme velkou váhu i v dnešní době.
Vypuknutí Velké francouzské revoluce v roce 1789 bylo zlomovým bodem v evropských dějinách. Celým kontinentem se šířily ideály „svobody, rovnosti a bratrství“, jež otřásly zavedenými politickými systémy. Útok francouzských revolucionářů 14. července 1789 na pařížské vězení Bastilu se stal proslulým symbolem odporu vůči zkorumpované vládě a výsadám šlechty.
Legendy, mýty a slavná minulost se staly důležitými prvky, o něž se opírala národní hnutí ve svém úsilí o vytváření národní identity. Identity, kterou jednotlivé národy vnímaly jako svou jedinečnou charakteristiku, která je odlišuje od ostatních. K dosažení svých cílů a zdokonalení obrazu svého národa využívala národní hnutí s oblibou mimo jiné vlajky, hymny a národní symboly.
TRHY A LIDÉ
Pára, kouř, továrny, hluk – to vše ohlašovalo nástup průmyslové revoluce ve Velké Británii. Průmyslová výroba se pak v různé míře rozšířila po celé Evropě a proměnila ji ve světové centrum industrializace, financí a obchodu. Nové technologické inovace umožnily průmyslový pokrok, přičemž hnací sílou rozvoje těžkého průmyslu byly parní stroje. Výrobní postupy se zcela změnily a ve velkých továrnách s tisíci zaměstnanců se masově vyrábělo průmyslové a spotřební zboží.
Pracující v 19. století byli námezdními dělníky bez právní ochrany a sociálního zabezpečení. Často museli pracovat a žít v otřesných podmínkách. Jejich situace se začala zlepšovat teprve na konci století s postupným získáváním hlasovacích práv.
„Buržoazie“, což je slovo francouzského původu, označuje novou společenskou třídu, která se vynořila ze společenských změn, jež přinesla průmyslová revoluce. Tito hospodářsky nezávislí a vzdělaní lidé získali politická práva, a stali se tak hnací silou hospodářských a politických změn.
VĚDA A TECHNIKA
Evropu na sklonku 19. století charakterizovala rychlost, dynamičnost a víra v pokrok. Železnice, elektřina, kinematografie, fotografie a nové teorie ve vědě a medicíně potvrzovaly vedoucí úlohu Evropy v tomto věku rychlého technického rozvoje. Na obzoru se rýsovaly lepší časy.
Nástup éry železnice dokládal předstih Evropy, která si ve světě upevnila vedoucí technologické postavení. Evropa zažívala rozsáhlou industrializaci a všem sociálním vrstvám se otevřely možnosti k cestování na velké vzdálenosti.
Železniční tunely, viadukty a mosty, které překonávaly dříve nesjízdné překážky, změnily podobu krajiny. V roce 1882 byl otevřen tehdy nejdelší tunel na světě – patnáctikilometrový Gotthardský železniční tunel, který propojil severní a jižní Evropu. Železniční doprava s sebou přinesla hromadné přesuny a masový cestovní ruch.
Telegraf umožňoval takřka okamžitou komunikaci mezi vzdálenými místy. Zločin spáchaný v jednom městě bylo možné rychle oznámit v dalším městě a totéž platilo pro světové ceny komodit. Podmořské kabely umožnily komunikaci s celým světem.
Na světové výstavě v roce 1900, na níž byly ke spatření válečné zbraně a koloniální vesnice, bylo citelné soupeření národů a mezinárodní napětí na sklonku 19. století. Tato rivalita dramaticky poznamenala charakter následujícího století.
IMPERIALISMUS
V 19. století měla Evropa celosvětově dominantní postavení. Koloniální velmoci pokračovaly v expanzi a kolonií přibývalo. Vše poháněla kupředu průmyslová revoluce. Kolonie se staly nejenom zdrojem nerostných surovin i luxusního zboží pro vzrůstající spotřebitelskou poptávku, ale i příslibem obrovského odbytiště pro evropské produkty. Porušování lidských práv a sociální nerovnost byly tolerovány jako nevyhnutelná součást „zcivilizování“ divochů. Na postupný konec otroctví navázaly nové formy nesnášenlivosti a rasismu.
V roce 1914 již evropské státy ovládaly zhruba 30 % světové populace. Evropa se po staletí podílela na zámořských objevech i na dálkovém obchodě, avšak svůj vliv na ostatních kontinentech dokázala prosadit teprve díky průmyslové revoluci.
Účastnické státy Berlínské konference (1884–1885) stanovily základní pravidla územního rozdělení afrického kontinentu mezi evropské velmoci, aniž by samotným Afričanům daly možnost do jednání jakkoli zasáhnout. V roce 1900 zůstávaly v Africe nezávislé už jen tři státy. Evropské mocnosti si také rozdělily mapu Asie.
Vyspělé evropské technologie přinesly nové technické vynálezy, jako byl například kulomet, které sehrály rozhodující úlohu při koloniální expanzi. Odpor domorodého obyvatelstva proti zbrani, která dokázala pálit 50krát rychleji než standardní dobová puška, byl navzdory jejich početní převaze zcela marný.
I v samotné Evropě byly určité skupiny lidí pokládány za rasově „méně vyvinuté“. Podle rasových představ to byly společnosti na geografickém a společenském okraji Evropy a byly často vnímány jako žijící předchůdci evropských ras 19. století, které se již nacházely na vyšším stupni vývoje.