Fake for Real
Dějiny padělků a podvrhů
(ŘÍJEN 2020 - ŘÍJEN 2021)
Setkáme-li se v každodenní rutině s čímsi senzačním, velkolepým a nadpřirozeným, stěží tomu odoláme. Uniknout z šedi každodenního života je přece tak lákavé! Hra klamu je však zábavná, jen když ji hrajeme z vlastní vůle. Oklame-li nás někdo bez našeho vědomí a pro svůj vlastní prospěch, ocitáme se v mnoha ohledech na straně poražených – přicházíme o peníze, důvěryhodnost, integritu nebo dokonce o vlastní existenci.
Problém dezinformací existuje od nepaměti, i když jejich současné množství nemá v dějinách obdoby. Historie je plná nesčetných příkladů, kdy se něco falešného vydávalo za pravé. Vzpomeňme si třeba na trojského koně, mytologický archetyp podvodu. Stejným názvem se dnes označuje určitý typ škodlivého softwaru, a tak se antické dějiny symbolicky spojují s velmi současnými problémy světa, jemuž dominuje internet.
Z poučení z minulosti lze sestavit plán naší cesty: umožní nám bloudit podle libosti ve světě představivosti a výmyslů, a zároveň poskytne možnost z takového světa odejít, jakmile budeme připraveni se vrátit do reality.
Human Rights in Fake for Real - curators' tour
On the occasion of Human Rights Day 2020 we delve into our Fake For Real exhibition to explore how the freedom of expression, fake news & misinformation have interacted throughout European History.
In our second video for Human Rights Day, join us in our Fake For Real exhibition to see how the Dreyfus affair and acts of antisemitism subverted the right to a fair trial, creating an international scandal.
JEDNI VLÁDNOU A DRUZÍ SE MODLÍ
Co dává moci legitimitu? Od nepaměti politické a náboženské kruhy vzájemně podporovaly své nároky na moc a legitimitu. Římští císaři se stávali bohy; papežové měli světskou moc; přítomnost svatých ostatků zvyšovala prestiž posvátných míst. Císař bez poskvrny, dokonalá papežská správa, fyzická přítomnost mocného světce – to všechno zní příliš dobře, než aby to mohla být pravda. Naštěstí nejsme odkázáni jen na to, co se o minulosti dozvídáme ze zkreslených záznamů. Díky mnoha odvážným zvědavcům se podařilo odhalit, jak to bylo doopravdy.
Hlava císaře Gety z mramoru, poničená dlátem jako akt damnatio memoraie - Římská říše, kolem r. 200 n. l.
Pro římské císaře, kteří chtěli spojit náboženství a politickou moc, byl korunou jejich slávy vstup mezi bohy – i oni se stali božstvem a získali nesmrtelnost. Nejvyšším trestem naopak bylo, když je násilně vymazali z historie. Této praxi se říká „damnatio memoriae“, i když tento termín pochází až z novověku a v antice se neužíval. Ti, kteří byli k takovému „zatracení památky“ odsouzeni, byli vymazáni z historie, jejich závěti byly anulovány a jejich vyobrazení byla zničena. V případě císaře Gety – zavražděného na rozkaz svého bratra a spoluvládce Caracally – se pouhé vyslovení jeho jména trestalo smrtí.
Breviář s ilustrací znázorňující svatého Martiala, jak se účastní rozmnožování chlebů - Burgundsko, po r. 1481
Kronikář Adémar ze Chabannes tvrdil, že svatý Martial, biskup ze 3. století, který je pohřben v Limoges, byl ve skutečnosti jedním z apoštolů. Adémar mnohé přesvědčil a podařilo se mu tak značně zvýšit prestiž tamního opatství svatého Martiala. Jeho verzi legendy však vyvrátil potulný mnich Benedikt z Chiusy, který prokázal, že nemá oporu v dřívější křesťanské tradici.
POROZUMĚNÍ SVĚTU
Vynález knihtisku zahájil novou éru, v níž se informace staly dostupnými v nebývalém měřítku. Avšak je-li informací víc, ještě to neznamená, že jim můžeme věřit. Ti, kdo usilovali o slávu a bohatství, rádi zprostředkovávali publiku dychtícímu po nejnovějších objevech nepravdivé informace. Úmyslné podvrhy najdeme i v dějinách samotné vědy. To, že vám mohou dokázat, že nemáte pravdu, však není vadou vědecké metody. Je to naopak její podstatnou vlastností, která ji odlišuje od jiných systémů, jimiž se snažíme porozumět světu kolem sebe.
Figurka ningyo – „lidská ryba“ - Japonsko, 1800–1823
Kartografové a spisovatelé často ilustrovali svá díla obrázky mořských příšer a fantastických tvorů, které se údajně objevují námořníkům nebo na ně útočí. Dokonce i Kolumbus tvrdil, že viděl tři mořské panny, které ovšem „nebyly tak krásné, jak je vyobrazují“. V 19. století byly „ningyo“, japonské „mořské panny“, ještě stále ozdobou kabinetů kuriozit a muzeí v Evropě a Americe. V japonské kultuře se věřilo, že tato stvoření mají mystické schopnosti. Papírmaš a bavlna na dřevěném rámu doplněná hovězím střevem, lidskými vlasy, částmi žraločích čelistí a rybí kůží.
Kladivo na čarodějnice – příručka pro odhalování čarodějnic - Frankfurt, 1588
Vynález knihtisku kolem roku 1440 vedl k záplavě informací i dezinformací. Obsah nikdo nekontroloval, a tak se podobně jako dnes šířila nejistota a strach z falešných zpráv, zkreslené reality a nenávistných projevů. Tento revoluční vynález měl mnoho obětí. Velkou popularitu si získaly knihy o čarodějnictví, které však také vyvolaly vlnu pronásledování a v průběhu více než dvou století přinesly smrt tisícům domnělých čarodějnic. Knihtisk však také způsobil, že v Evropě stoupala gramotnost a stále více lidí mělo přístup ke knihám, novinám a různým pamfletům. Ty jim daly do rukou zbraně v boji za občanské svobody, a pomohly jim změnit běh dějin.
Anonymní zpráva obviňující lékárníka Davida Welmana z toho, že je čaroděj a vlkodlak - Lemgo, 1642
Poté, co se David Welman z německého města Lemgo dostal do sporu se svými sousedy, začaly se po městě objevovat lístky, které ho obviňovaly z čarodějnictví. Po dvou soudních řízeních byl Welman popraven.
Piltdownského člověk
Věda založená na empirickém výzkumu se snaží přinášet fakta. Vědci však ve své práci nevyhnutelně zanechávají stopy vlastních předsudků. Jiní záměrně překrucují výsledky výzkumu pro vlastní prospěch. Takovým člověkem byl i Charles Dawson. Podvrh „piltdownského člověka“ z roku 1912, který našel úrodnou půdu mezi paleontology dychtivými po potvrzení vlastních teorií, byl odhalen až po čtyřiceti letech. Tento případ je vlastně dokladem toho, jak dobře vědecká metoda funguje. Na rozdíl od náboženství nebo ideologie lze totiž vědecké poznatky vyvrátit, nebo naopak prokázat.
SJEDNOTIT A ROZDĚLIT
Padělky a podvrhy hrály v 18. a 19. století významnou úlohu při formování etnických a národních identit. V celé Evropě vznikaly „vlastenecké“ padělky, které byly spolu se skutečnými historickými objevy vzpruhou pro národní hnutí. Při vzniku moderních národů sehrály důležitou úlohu nejen společné dějiny, ale také boj proti společným nepřátelům. Podvržené dokumenty, konspirační teorie a justiční omyly byly používány k vytváření obětních beránků, na které byla svalována vina za nedostatky tehdejší společnosti. To mělo dlouhodobě ničivé následky.
Ossianova labutí píseň, mědirytina, Johan Frederik Clemens - Kodaň, 1787
Důležitými politickými nástroji při budování národní identity v Evropě 18. a 19. století byla historie, literatura a umění. Nutkání „zaplnit mezery“ však vedlo k mnoha podvrhům. Každý takový „objev“ posouval historii národa co nejdál do minulosti a měl být důkazem jeho kulturní převahy. Řada národů měla své „Homéry“ a tvrdila, že právě ony byly kolébkou indoevropské civilizace. Tyto příběhy si svůj vliv zachovaly i poté, co byly odhaleny jako nepravdivé.
Czech translation of the Protocols of the Elders of Zion - 1925
A conspiracy theory maintains that some covert, highly influential group of people is the cause of dramatic and seemingly inexplicable events. The Protocols of the Elders of Zion, published in Tsarist Russia in 1903, claimed to uncover Jewish plans for world domination. This forgery in the form of a conspiracy theory became the most influential antisemitic text of the past hundred years. Although it was soon debunked, the ideas spread, with devastating consequences.
Plakát vysvětlující Dreyfusovu aféru jako „Příběh zrádce“ - Francie, 1899
V roce 1894 byl nalezen dokument, v němž kdosi nabízel prodej francouzských vojenských tajemství Německu. Takový zločin nemohl zůstat nepotrestán. Spěšně bylo zkonstruováno obvinění proti Alfredu Dreyfusovi, jedinému židovskému důstojníkovi v generálním štábu francouzské armády. Na základě podvržených dokumentů, „tajného spisu“ a pochybných „znaleckých posudků“, byl Dreyfus shledán vinným z velezrady a odsouzen k degradaci a doživotní deportaci. Dreyfusova aféra rozdělila Francii, rozdmýchala plameny antisemitismu a odhalila zaujatost soudního systému, kterou bylo možné snadno zneužít.
VÁLKA A KLAM
Jeden citát neznámého původu říká, že „pravda“ je „první obětí války“. Je jisté, že za války se mnozí uchylují ke lžím a podvodům. Během druhé světové války se celá Evropa stala bitevním polem, a rozhodnutí, komu důvěřovat, mělo dalekosáhlé důsledky. Trvalo desítky let, než se podařilo odhalit fakta o zločinech, které se totalitní režimy pokoušely zakrýt nebo bagatelizovat.
Nástroje, které členové hnutí odporu ve Středisku osobních identifikačních karet v Amsterdamu používali k padělání osobních dokumentů - Okupované Nizozemsko, 1941–44
Pero, razítko, psací stroj, aceton. V rukou statečných jednotlivců zachránily tyto předměty během druhé světové války tisíce životů. Nacisté dokázali v celé Evropě využít dobře fungujících administrativních systémů k tomu, aby identifikovali, deportovali a nakonec vyvraždili miliony Židů a jiných lidí považovaných za nežádoucí. Nová identita mohla znamenat záchranu před koncentračním táborem. Padělané dokumenty také umožnily odvážné akty sabotáže a špionáže. Se správnými papíry bylo možné překročit hranice nebo získat potravinové lístky, a to mnohé zachránilo před smrtí hladem.
Figurína falešného parašutisty použitá při osvobozování Nizozemska - 1945
Při okupaci Belgie a Nizozemska v roce 1940 použila německá armáda poprvé falešné parašutisty. Snažila se tím odvrátit pozornost od míst, kde byli vysazováni skuteční vojáci. Tyto figuríny byly vybaveny autodestrukčními systémy a zachovalo se jich jen málo.
JAK ZBOHATNOUT PODVRHEM
V průběhu dějin byl jedním z hlavních důvodů výroby padělků zisk. Kvůli finančnímu zisku jsou padělána umělecká díla, luxusní výrobky, zboží každodenní spotřeby i měna. Padělání toho, po čem lidé nejvíce touží, ať už je to obraz starého nizozemského mistra nebo taška Louis Vuitton, se stalo klíčovým prvkem globalizované konzumní společnosti, ve které žijeme. Padělky však slouží také k odhalení naší neukojitelné touhy mít „víc, levnější a novější“, jak dokládá experiment a dokument „Český sen“.
Han van Meegeren, Kristus a cizoložnice - Nizozemsko, kolem r. 1942
Hermann Göring zaplatil za toto dílo 1 650 000 nizozemských guldenů v přesvědčení, že kupuje obraz od Johannese Vermeera. Han van Meegeren vydělal miliony prodejem vlastních obrazů coby děl starých holandských mistrů. Oklamal soudobé znalce umění i nacistické sběratele. Když mu po válce hrozilo obvinění ze spolupráce s nacisty, přiznal se raději k menšímu zločinu, k padělatelství. Ze zrádce se stal najednou národním hrdinou, mužem, který podvedl Göringa. Vytvoření tohoto přijatelného veřejného obrazu bylo možná jeho posledním skvělým trikem!
Tradiční pantofle napodobující kostkované pantofle Burberry
Padělatelé bez výčitek vydělávají na pokrytecké touze konzumentů, kteří chtějí stále více, stále levnější a novější zboží. Sami přitom touží po postavení, jedinečnosti a autentičnosti. A zdá se, že čím více padělků vyjde najevo, tím větší mají úspěch! Trend „ironického nakupování“ dokonce upřednostňuje padělek před „autentickým“ výrobkem a je tak výrazem určité vzpoury proti kapitalismu. Dalším fenoménem jsou nápodoby z přesvědčení: umělá kožešina, syntetické diamanty a veganská kůže.
„Nezfalšovatelná“ bankovka od Rogera Pfunda - Ženeva, 2012
„Druhé nejstarší povolání na světě“, padělání peněz, je stejně staré jako peníze samotné. Ve starověku se peníze padělaly tak, že se drahý kov v mincích částečně nahradil jinými kovy a mince se pak potáhla tenkou vrstvou zlata nebo stříbra. Jak se však zlepšovaly technologie ražby a tisku, zlepšovaly se také dovednosti padělatelů. Od doby, kdy se začaly používat bankovky, jsou kladeny stále vyšší nároky na umělecké a technické dovednosti jejich tvůrců. Současně se ale stupňuje i zručnost padělatelů, protože jedni i druzí se všemožně snaží na sebe vyzrát.
Dlouhá historie padělání peněz je zároveň historií lidského důvtipu a špičkové vědy. Tato bankovka je v současnosti nejlepším pokusem o „nezfalšovatelné“ peníze. Kombinuje propracovanou grafiku Rogera Pfunda s nejpokročilejšími bezpečnostními prvky, které jsou v současné době k dispozici – bezpečnostní inkoust, difrakční proužek, sítotisk SPARK či průhledný polymerový substrát.
ÉRA POSTPRAVDY?
Pojem „společnost v éře postpravdy“ označuje kulturu, v níž je veřejné mínění vytvářeno spíše emocemi a osobní vírou než fakty. „Falešné zprávy“ jsou často považovány za její nejviditelnější příznak.
Falešné zprávy se však neomezují na žádnou konkrétní dobu. Specifičnost současné situace spočívá v tom, že moderní komunikační prostředky, zejména internet, umožňují jejich rychlé šíření a sdílení v globálním měřítku. V konfrontaci s množstvím informací vycházejících z nesčetných zdrojů je často obtížné určit, co je pravda a zda je zdroj spolehlivý.
Naštěstí máme nástroje, jak se těmto problémům postavit: jedním z nich je kritická mysl, která nedá na první dojmy, uvědomuje si vlastní předsudky a snaží se vždy určit, do jaké míry můžeme věřit zdroji informací. Pomáhá nám tak odlišit skutečnost od fikce a najít správnou cestu v labyrintu světa.
COVID-19: Infodemie
„Pandemii způsobenou virem 2019-nCoV provází masivní infodemie,“ říká Světová zdravotnická organizace. „K dispozici je tak obrovské množství ne vždy přesných informací, že lidé jen těžko dokáží najít důvěryhodné zdroje a spolehlivé pokyny.“
Co vlastně chápeme pod pojmem „infodemie“ a jak souvisí s pandemií Covid-19? V rozhovoru s Alexandrem Alaphilippem z organizace EU DisilnfoLab se dozvíte více o informačních asymetriích, dezinformacích a konspiračních teoriích spojených s koronavirovou pandemií. Hovoří také o důsledcích infodemie pro společnost a pro média a o tom, co může proti jejímu šíření udělat každý z nás.
„Každý ve své bublině“
Sociální sítě jsou vynikajícím nástrojem k tomu, aby lidé mohli být ve vzájemném kontaktu. Jejich problémem však je, že vytvářejí „názorové bubliny“. Informace a věci, které vidíme, totiž filtrují podle toho, s čím jsme již dříve souhlasili nebo co se nám líbilo. Filtry tak vytvářejí iluzi, že vidíme celé názorové spektrum, ačkoli se ve skutečnosti pohybujeme jen v úzkém mediálním prostředí, kde se většinou setkáváme jen s lidmi, co mají stejné názory jako my. V bublinách už nezbývá prostor pro odlišné názory a alternativní zdroje informací, a jsou proto úrodnou půdou pro různé nepravdy a lži.
„Invaze lží“
Zkuste, jestli dokážete odhalit dezinformaci. V interaktivní části expozice si můžete zahrát hru, v níž budete mít za úkol sestřelovat zprávy a posty, které obsahují zavádějící informace. Musíte to stihnout, než se dostanou do dolní části obrazovky. Důvěryhodné zprávy můžete nechat projít nebo je zasáhnout zelenou střelou. Podíváte-li důkladně na každou fotografii, titulek nebo popisek, poznáte, jestli jsou pravdivé nebo ne.
Ilustrace Fredericka Burr Oppera z časopisu „Puck“
Reportéři roznášejí novinky, mezi nimi i „falešné zprávy“. Termín „fake news“ se začal objevovat v americkém tisku na konci 19. století.