Fake for Real

Výstava se věnuje dějinám padělání. Popisuje konkrétní historické okolnosti, které objasňují, jak se padělky vyráběly, jaké zájmy a pohnutky vedly k jejich vzniku, jaký měly dopad a jak byly nakonec odhaleny. Chceme ukázat, že k padělání dochází od nepaměti, nikoliv až v moderní době. Zamýšlíme se také nad tím, jak se bránit pokusům o klamání a manipulaci.

V tomto dílu si položíme otázku, jak se lidé v minulosti orientovali ve světě nevyvratitelných náboženských konstruktů. Jak si pro sebe rozhodovali o tom, čemu věřit? Politické a náboženské kruhy celá staletí vzájemně podporovaly své nároky na moc a legitimitu. Každá doba padělá to, čeho si nejvíce cení. Významné padělky a falzifikáty středověké Evropy tak byly často silně spjaty s náboženstvím.

Je v lidské přirozenosti zkoumat pomocí dostupných prostředků taje okolního světa a snažit se je lépe pochopit. Zaměříme se proto na padělky a falzifikáty spojené s tím, jak si Evropané postupně rozšiřovali své obzory: příklady sahají od zeměpisných objevů až po moderní vědu.

Nacházíme se v části výstavy, která je věnována vzrušující éře budování národních států. Evropa procházela v 18. a 19. století otřesy a hlubokými změnami. Tradiční velmoci se rozpadaly a z jejich trosek se rodily nové národy. V této části výstavy vás seznámíme s řadou vlasteneckých padělků a konspiračních teorií a s falešnými důkazy, které byly použity v aféře „Dreyfus“.

Možná jste už někdy slyšeli, že  první obětí války je pravda. Ačkoliv nedokážeme s jistotou určit autora tohoto výroku, musíme uznat jeho moudré poselství. Tato část výstavy zkoumá různé druhy padělků a falzifikátů používané v dobách války ke „správným účelům“,, tedy k ospravedlnění a legitimizaci konfliktu.

V této části se pokoušíme najít odpověď na otázku, zda je možné vymazat z dějin něčí existenci na příkaz mocných? Proč se státní propaganda pouštěla do takových praktik?

V posledním dílu našeho cyklu se zamýšlíme nad aktuálnějšími otázkami – nad svobodou psát a libovolné texty zveřejňovat. Jedná se o absolutní právo? Nebo by mělo mít nějaká omezení? Jsou některé texty čistě destruktivní, nebo je svobodu projevu vždy třeba chránit? Pravděpodobně jste už slyšeli o nenávistných verbálních projevech a falešných zprávách na internetu a sociálních sítích. Rozhodně se však nejedná o nový fenomén...

U příležitosti Dne lidských práv 2020 navštívíme naši výstavu Fake for Real a zamyslíme se nad vzájemným vztahem svobody projevu, falešných zpráv a dezinformací v průběhu evropských dějin.

V dalším videu na téma Dne lidských práv se dozvíme, co Dreyfusova aféra a antisemitismus znamenaly pro právo na spravedlivý proces, a budeme sledovat mezinárodní skandál, který vyvolaly.

Hlava císaře Gety z mramoru, poničená dlátem jako akt damnatio memoraie - Římská říše, kolem r. 200 n. l.

Pro římské císaře, kteří chtěli spojit náboženství a politickou moc, byl korunou jejich slávy vstup mezi bohy – i oni se stali božstvem a získali nesmrtelnost. Nejvyšším trestem naopak bylo, když je násilně vymazali z historie. Této praxi se říká „damnatio memoriae“, i když tento termín pochází až z novověku a v antice se neužíval. Ti, kteří byli k takovému „zatracení památky“ odsouzeni, byli vymazáni z historie, jejich závěti byly anulovány a jejich vyobrazení byla zničena. V případě císaře Gety – zavražděného na rozkaz svého bratra a spoluvládce Caracally – se pouhé vyslovení jeho jména trestalo smrtí.

Breviář s ilustrací znázorňující svatého Martiala, jak se účastní rozmnožování chlebů - Burgundsko, po r. 1481

Kronikář Adémar ze Chabannes tvrdil, že svatý Martial, biskup ze 3. století, který je pohřben v Limoges, byl ve skutečnosti jedním z apoštolů. Adémar mnohé přesvědčil a podařilo se mu tak značně zvýšit prestiž tamního opatství svatého Martiala. Jeho verzi legendy však vyvrátil potulný mnich Benedikt z Chiusy,  který prokázal, že nemá oporu v dřívější křesťanské tradici.

Figurka ningyo – „lidská ryba“ - Japonsko, 1800–1823

Kartografové a spisovatelé často ilustrovali svá díla obrázky mořských příšer a fantastických tvorů, které se údajně objevují námořníkům nebo na ně útočí. Dokonce i Kolumbus tvrdil, že viděl tři mořské panny, které ovšem „nebyly tak krásné, jak je vyobrazují“. V 19. století byly „ningyo“, japonské „mořské panny“, ještě stále ozdobou kabinetů kuriozit a muzeí v Evropě a Americe. V japonské kultuře se věřilo, že tato stvoření mají mystické schopnosti. Papírmaš a bavlna na dřevěném rámu doplněná hovězím střevem, lidskými vlasy, částmi žraločích čelistí a rybí kůží.

Kladivo na čarodějnice – příručka pro odhalování čarodějnic - Frankfurt, 1588

Vynález knihtisku kolem roku 1440 vedl k záplavě informací i dezinformací. Obsah nikdo nekontroloval, a tak se podobně jako dnes šířila nejistota a strach z falešných zpráv, zkreslené reality a nenávistných projevů. Tento revoluční vynález měl mnoho obětí. Velkou popularitu si získaly knihy o čarodějnictví, které však také vyvolaly vlnu pronásledování a v průběhu více než dvou století přinesly smrt tisícům domnělých čarodějnic. Knihtisk však také způsobil, že v Evropě stoupala gramotnost a stále více lidí mělo přístup ke knihám, novinám a různým pamfletům. Ty jim daly do rukou zbraně v boji za občanské svobody, a pomohly jim změnit běh dějin.

Anonymní zpráva obviňující lékárníka Davida Welmana z toho, že je čaroděj a vlkodlak - Lemgo, 1642

Poté, co se David Welman z německého města Lemgo dostal do sporu se svými sousedy, začaly se po městě objevovat lístky, které ho obviňovaly z čarodějnictví. Po dvou soudních řízeních byl Welman popraven.

Piltdownského člověk

Věda založená na empirickém výzkumu se snaží přinášet fakta. Vědci však ve své práci nevyhnutelně zanechávají stopy vlastních předsudků. Jiní záměrně překrucují výsledky výzkumu pro vlastní prospěch. Takovým člověkem byl i Charles Dawson. Podvrh „piltdownského člověka“ z roku 1912, který našel úrodnou půdu mezi paleontology dychtivými po potvrzení vlastních teorií, byl odhalen až po čtyřiceti letech. Tento případ je vlastně dokladem toho, jak dobře vědecká metoda funguje. Na rozdíl od náboženství nebo ideologie lze totiž vědecké poznatky vyvrátit, nebo naopak prokázat.

Ossianova labutí píseň, mědirytina, Johan Frederik Clemens - Kodaň, 1787

Důležitými politickými nástroji při budování národní identity v Evropě 18. a 19. století byla historie, literatura a umění.  Nutkání „zaplnit mezery“ však vedlo k mnoha podvrhům. Každý takový „objev“ posouval historii národa co nejdál do minulosti a měl být důkazem jeho kulturní převahy. Řada národů měla své „Homéry“ a tvrdila, že právě ony byly kolébkou indoevropské civilizace. Tyto příběhy si svůj vliv zachovaly i poté, co byly odhaleny jako nepravdivé.

Czech translation of the Protocols of the Elders of Zion - 1925

A conspiracy theory maintains that some covert, highly influential group of people is the cause of dramatic and seemingly inexplicable events. The Protocols of the Elders of Zion, published in Tsarist Russia in 1903, claimed to uncover Jewish plans for world domination. This forgery in the form of a conspiracy theory became the most influential antisemitic text of the past hundred years. Although it was soon debunked, the ideas spread, with devastating consequences.

Plakát vysvětlující Dreyfusovu aféru jako „Příběh zrádce“ - Francie, 1899

V roce 1894 byl nalezen dokument, v němž kdosi nabízel prodej francouzských vojenských tajemství Německu. Takový zločin nemohl zůstat nepotrestán. Spěšně bylo zkonstruováno obvinění proti Alfredu Dreyfusovi, jedinému židovskému důstojníkovi v generálním štábu francouzské armády. Na základě podvržených dokumentů, „tajného spisu“ a pochybných „znaleckých posudků“, byl Dreyfus shledán vinným z velezrady a odsouzen k degradaci a doživotní deportaci. Dreyfusova aféra rozdělila Francii, rozdmýchala plameny antisemitismu a odhalila zaujatost soudního systému, kterou bylo možné snadno zneužít.

Nástroje, které členové hnutí odporu ve Středisku osobních identifikačních karet v Amsterdamu používali k padělání osobních dokumentů - Okupované Nizozemsko, 1941–44

Pero, razítko, psací stroj, aceton. V rukou statečných jednotlivců zachránily tyto předměty během druhé světové války tisíce životů. Nacisté dokázali v celé Evropě využít dobře fungujících administrativních systémů k tomu, aby identifikovali, deportovali a nakonec vyvraždili miliony Židů a jiných lidí považovaných za nežádoucí. Nová identita mohla znamenat záchranu před koncentračním táborem. Padělané dokumenty také umožnily odvážné akty sabotáže a špionáže. Se správnými papíry bylo možné překročit hranice nebo získat potravinové lístky, a to mnohé zachránilo před smrtí hladem.

Figurína falešného parašutisty použitá při osvobozování Nizozemska - 1945

Při okupaci Belgie a Nizozemska v roce 1940 použila německá armáda poprvé falešné parašutisty. Snažila se tím odvrátit pozornost od míst, kde byli vysazováni skuteční vojáci. Tyto figuríny byly vybaveny autodestrukčními systémy a zachovalo se jich jen málo.

Han van Meegeren, Kristus a cizoložnice - Nizozemsko, kolem r. 1942

Hermann Göring zaplatil za toto dílo 1 650 000 nizozemských guldenů v přesvědčení, že kupuje obraz od Johannese Vermeera. Han van Meegeren vydělal miliony prodejem vlastních obrazů coby děl starých holandských mistrů. Oklamal soudobé znalce umění i nacistické sběratele. Když mu po válce hrozilo obvinění ze spolupráce s nacisty, přiznal se raději k menšímu zločinu, k padělatelství. Ze zrádce se stal najednou národním hrdinou, mužem, který podvedl Göringa. Vytvoření tohoto přijatelného veřejného obrazu bylo možná jeho posledním skvělým trikem!

Tradiční pantofle napodobující kostkované pantofle Burberry

Padělatelé bez výčitek vydělávají na pokrytecké touze konzumentů, kteří chtějí stále více, stále levnější a novější zboží. Sami přitom touží po postavení, jedinečnosti a autentičnosti. A zdá se, že čím více padělků vyjde najevo, tím větší mají úspěch! Trend „ironického nakupování“ dokonce upřednostňuje padělek před „autentickým“ výrobkem a je tak výrazem určité vzpoury proti kapitalismu. Dalším fenoménem jsou nápodoby z přesvědčení: umělá kožešina, syntetické diamanty a veganská kůže.

„Nezfalšovatelná“ bankovka od Rogera Pfunda - Ženeva, 2012

„Druhé nejstarší povolání na světě“, padělání peněz, je stejně staré jako peníze samotné. Ve starověku se peníze padělaly tak, že se drahý kov v mincích částečně nahradil jinými kovy a mince se pak potáhla tenkou vrstvou zlata nebo stříbra. Jak se však zlepšovaly technologie ražby a tisku, zlepšovaly se také dovednosti padělatelů. Od doby, kdy se začaly používat bankovky, jsou kladeny stále vyšší nároky na umělecké a technické dovednosti jejich tvůrců. Současně se ale stupňuje i zručnost padělatelů, protože jedni i druzí se všemožně snaží na sebe vyzrát.

Dlouhá historie padělání peněz je zároveň historií lidského důvtipu a špičkové vědy. Tato bankovka je v současnosti nejlepším pokusem o „nezfalšovatelné“ peníze. Kombinuje  propracovanou grafiku Rogera Pfunda s nejpokročilejšími bezpečnostními prvky, které jsou v současné době k dispozici – bezpečnostní inkoust, difrakční proužek, sítotisk SPARK či průhledný polymerový substrát.

COVID-19: Infodemie

„Pandemii způsobenou virem 2019-nCoV provází masivní infodemie,“ říká Světová zdravotnická organizace. „K dispozici je tak obrovské množství ne vždy přesných informací, že lidé jen těžko dokáží najít důvěryhodné zdroje a spolehlivé pokyny.“

Co vlastně chápeme pod pojmem „infodemie“ a jak souvisí s pandemií Covid-19? V rozhovoru s Alexandrem Alaphilippem z organizace EU DisilnfoLab se dozvíte více o informačních asymetriích, dezinformacích a konspiračních teoriích spojených s koronavirovou pandemií. Hovoří také o důsledcích infodemie pro společnost a pro média a o tom, co může proti jejímu šíření udělat každý z nás.

„Každý ve své bublině“

Sociální sítě jsou vynikajícím nástrojem k tomu, aby lidé mohli být ve vzájemném kontaktu. Jejich problémem však je, že vytvářejí „názorové bubliny“. Informace a věci, které vidíme, totiž filtrují podle toho, s čím jsme již dříve souhlasili nebo co se nám líbilo. Filtry tak vytvářejí iluzi, že vidíme celé názorové spektrum, ačkoli se ve skutečnosti pohybujeme jen v úzkém mediálním prostředí, kde se většinou setkáváme jen s lidmi, co mají stejné názory jako my.  V bublinách už nezbývá prostor pro odlišné názory a alternativní zdroje informací, a jsou proto úrodnou půdou pro různé nepravdy a lži.

„Invaze lží“

Zkuste, jestli dokážete odhalit dezinformaci. V interaktivní části expozice si můžete zahrát hru, v níž budete mít za úkol sestřelovat zprávy a posty, které obsahují zavádějící informace. Musíte to stihnout, než se dostanou do dolní části obrazovky.  Důvěryhodné zprávy můžete nechat projít nebo je zasáhnout zelenou střelou. Podíváte-li důkladně na každou fotografii, titulek nebo popisek, poznáte, jestli jsou pravdivé nebo ne.

Ilustrace Fredericka Burr Oppera z časopisu „Puck“

Reportéři roznášejí novinky, mezi nimi i „falešné zprávy“. Termín „fake news“ se začal objevovat v americkém tisku na konci 19. století.